Dne 9. května 2013 jsme uskutečnily rozhovor s neslyšícím pánem Vítem Klečkou v České unii neslyšících v Praze. Rozpovídal se s námi o tlumočnických službách před rokem 1989. Pan Klečka se narodil mimo Prahu, v Čáslavi. Školu vystudoval v Praze na Smíchově učební obor zámečník.

Vít má matku nedoslýchavou a otce se sestrou neslyšící. Jeho manželka také neslyšící. Děti se jim narodily slyšící – dvě dcery, které znakový jazyk také ovládají.

Pan Klečka nám sdělil, že tlumočníka nevyužíval tak často, jelikož před rokem 1989 podle něho tolik tlumočníků nebylo. Možnosti byly omezené a tlumočení se zajišťovalo hůře. Nejčastěji si tedy vyřizoval tlumočení na Janáčkově nábřeží, kde sídlila Celopražská organizace neslyšících (dnešní Centrum denních služeb).

Před rokem 1989 tlumočnických služeb využíval opravdu málo. Zmínil se pouze o svojí svatbě, na které tlumočníka měl. Byl to jeho známý, a Vít si ho velmi pochvaloval. Známý byl nedoslýchavý a často se stýkal s komunitou neslyšících, proto uměl perfektně znakovat.

Tlumočníci před rokem 1989 byli převážně slyšící a pocházeli z neslyšících rodin.

Rozhovořil se s námi o jeho špatných zkušenostech s tlumočníky, respektive se špatným (nesprávným) překladem, když hledal práci a s nepříjemnými zážitky u zubaře.

Dnešní služby jsou z jeho pohledu mnohem lepší, např. díky APPN online tlumočení, nebo Centru zprostředkování tlumočníků pro neslyšící. V dnešní době mu také tlumočí jeho dcera, která znakový jazyk ovládá a tlumočí mu v naléhavých situacích, nebo když nesežene tlumočníka. Dcera však do budoucna vykonávat tuto profesi nechce.

S „divnými“ pohledy ostatních na svoji osobu se setkal, ale když se situace vysvětlila, že on je neslyšící a má sebou tlumočníka, probíhalo to bez problému.

Na závěr nám sdělil pozitivní informaci – podporuje nové tlumočníky, kteří teprve získávají praxi!

Autorky: Pavlína Havelková, Marie Vybíralová, Tereza Bízková (studentky 3. ročníku ČNES)

Zavřít

Paní Monika Krúpová začala s příležitostným tlumočením již ve svých 18 letech. Pod tehdejším Svazem sluchově postižených v České republice působí jako tlumočnice v Královéhradeckém kraji od roku 1992. V roce 2006 získala bakalářský titul z oboru Výchovná práce v sociálních zařízeních na univerzitě v Hradci Králové a v roce 2010 magisterský titul v oboru Rehabilitační činnost a management v neziskových organizacích. Od roku 2007 pracuje jako vedoucí Centra sociálních služeb pro sluchově postižené osoby.

Jako dcera neslyšících rodičů měla ke znakovému jazyku přístup od malička. Sama však v dětství neznakovala. S maminkou používala mluvený jazyk, ale s tatínkem byla komunikace obtížnější. Maminka jim často dělala prostředníka. První „tlumočnické“ zkušenosti přišly záhy, když musela jako dítě pomáhat mamince s komunikací na úřadech. Během dospívání se její pohled na znakování změnil a od 18 let již komunikuje s oběma rodiči bez problémů. Od malička spolu s rodiči navštěvovala setkání komunity neslyšících.

Od 18 let tlumočila v klubech neslyšících besedy a přednášky, docházela s klienty na úřady a k lékaři. Také začala jezdit na kurzy znakové řeči pro tlumočníky (tehdy se vyučovala znakovaná čeština) od tehdejšího Svazu sluchově postižených v ČR. Kurzy probíhaly několikrát do roka většinou o prodlouženém víkendu. Budoucí tlumočníci se zde cvičili v překladech z novin a televize, především v oblasti sluchového postižení, kompenzačních pomůcek a podobně. Na konci kurzu skládali zkoušky, podle kterých byli zařazeni do jedné ze tří kategorií. 1. kategorie byla nejnižší, 3. nejvyšší.

Odměna za tlumočnický výkon činila 20 Kčs za hodinu. Na tlumočení se klienti s paní Krúpovou domlouvali různým způsobem. Někteří chodili přímo k ní domů, jiní se „objednávali“ přes fax nebo se domlouvali osobně při setkání v klubu neslyšících. Dříve převládalo tlumočení na úřadech.

Ustálený etický kodex, jak ho známe dnes, neexistoval. Každý tlumočník se řídil podle svého uvážení a své vnitřní etiky. Z těchto osobních pravidel později vykrystalizoval etický kodex. V současnosti si běžně tlumočníci před tlumočením obstarávají podklady k přípravě, dříve to nebylo zvykem.

Velký zlom shledává paní Monika Krúpová ve vzniku oboru Čeština v komunikaci neslyšících a ve výzkumu českého znakového jazyka. „Pamatuji si, že ještě nedávno byli starší tlumočníci, kteří „prošli“ znakovanou češtinu, vnímání velmi negativně. Jsem ráda, že v dnešní době se tento názor mění a starší tlumočníci jsou opět respektováni.“ Myslí si, že noví tlumočníci mají výhodu, že se vše učí s čistým štítem a osvojují si rovnou český znakový jazyk. Na tlumočníka a jeho výkon jsou, podle jejího názoru, dnes kladeny mnohem větší nároky, přibývá i složitějších a náročnějších tlumočnických situací.

Celý rozhovor můžete shlédnout ve videu s titulky.

Paní Monice Krúpové velmi děkujeme za příjemný rozhovor a mnoho zajímavých a užitečných informací.

Autorky: Kristýna Siková a Kateřina Lišková (studentky 3. ročníku Bc. ČNES)

Věra Dědičová a Jarmila Kuchtíková.

Obě dámy pochází ze slyšících rodin. Od malička jim prostředníka v komunikaci dělali rodinní příslušníci, především maminky. K tomu se vážou i některé nepříjemné zkušenosti, ne vždy se dozvěděly veškeré informace. V dospělosti začala paní Kuchtíková více využívat služby profesionálních tlumočníků. Paní Dědičová měla první zkušenost s tlumočníkem až na své svatbě, před tím i potom jí pomáhala maminka, běžné záležitosti si ale vyřizovala sama.

Obě ženy preferují v dnešní době jednoho stálého tlumočníka, protože si navzájem dobře rozumí a tlumočník už je velmi dobře zná. V minulosti, v době bez komunikačních technologií, bylo náročnější se s tlumočníkem spojit. Komunikace probíhala výhradně osobně, což bylo časově náročné. Tlumočníka bylo možné získat ve Svazu invalidů nebo v tehdejším Automotoklubu neslyšících Praha. Právě kvůli nedostupnosti tlumočnických služeb a dlouhým čekacím lhůtám se obě dámy nejčastěji obracely na své maminky.

Paní Dědičová se na veřejnosti znakovat nikdy nestyděla. Naopak paní Kuchtíková se styděla, přesto že ji maminka přesvědčovala, že si posměchu nemá všímat. Zajímavou zkušenost má ze svého útlého dětství. Kvůli vážné nemoci musela strávit jeden rok v nemocnici. Na dětské oddělení docházel pan učitel, který vyučoval jí i ostatní slyšící děti. Po návratu do školy v Holečkově ulici se bála, že bude muset opakovat čtvrtou třídu, ale po absolvování rozdílových zkoušek mohla jít rovnou do šesté třídy. Přeskočila tím jeden ročník základní školy.

Tlumočníky před rokem 1989 popisují obě jako velmi slušně oblékané, na rozdíl od některých dnešních mladých tlumočníků. Oblečení tlumočníka reprezentuje, proto by ženy neměly nosit hluboké výstřihy nebo minisukně a měly by vždy chodit v tmavém oblečení kvůli snadnějšímu porozumění. Dámy pamatují, že v televizních zprávách v Československé televizi mívaly tlumočnice vzorované blůzy, kvůli tomu jim nebylo dobře rozumět. Často byl tlumočník v rámečku v rohu obrazovky tak malý, že mu bylo špatně rozumět.

Dochvilnost je důležitá vlastnost každého tlumočníka. Obě dámy mají dobré zkušenosti s dochvilností, pokud se tlumočník opozdí kvůli nepředvídatelným okolnostem, chápou to. Trápí je ale, když se čekání u lékaře protáhne a tlumočník už má schůzku s dalším klientem a musí odejít. Takové situace bývají nepříjemné.

Obě dámy podotýkají, že projev starších a mladších neslyšících se výrazně liší. Osobně preferují starší tlumočníky, protože už je dobře znají a při komunikaci s mladšími může docházet k nedorozumění kvůli jiné znakové zásobě. Pro obě je důležitý způsob objednávání tlumočníka. Dnešní komunikační prostředky jim většinou nevyhovují, protože je neumí ovládat. Paní Kuchtíková zdůraznila, jak je pro ji důležitý fax, díky kterému může rychle komunikovat s okolím. Používání faxu se ale bohužel vytrácí.

Systém proplácení tlumočnických služeb fungoval dříve jinak než dnes. V minulosti byly podle paní Kuchtíkové na každého neslyšícího klienta vyhrazeny 2 tisíce Korun ročně, ze kterých se financovaly tlumočnické služby. Tento příspěvek ale často nemohl pokrýt náklady a neslyšící si nemohli dovolit platit tlumočníka sami. Podle slov paní Kuchtíkové jsou ale v dnešní době zase jiné problémy. Stát sice dotuje tlumočnické služby, ovšem částka není fixní a tak se často peněz nedostává.

V době, kdy bylo tlumočníků málo a tlumočili víceméně zadarmo z přátelských či rodinných vztahů, bylo běžné, že je neslyšící odměňovali drobnými nepeněžními dary. Paní Dědičová ale zdůrazňuje, že vždy s radostí a z vlastní vůle.

Dnešní situaci v tlumočnických službách považují obě za mnohem lepší. Tlumočníků je více a obě je i více využívají, neboť se už nemohou spolehnout na pomoc z rodiny. Obě si přejí, aby tlumočníků přibývalo.

Celý rozhovor můžete shlédnout ve videu s titulky.

Oběma dámám velmi děkujeme za příjemný rozhovor a mnoho zajímavých a užitečných informací.

Autorky: Kristýna Siková a Kateřina Lišková (studentky 3. ročníku Bc. ČNES)

Autorky: Pavlína Havelková, Marie Vybíralová, Tereza Bízková (studentky 3. ročníku ČNES)