Zlatá medaile Univerzity Karlovy bývá udělována těm členům akademické obce, kteří se zvlášť významně zasloužili o rozvoj univerzity, ale i šíře o rozvoj vědy a vzdělanosti, a jejichž práce má i závažný společenský dosah. Právě takovou osobností je bezesporu i prof. PhDr. Alena Macurová, CSc. Její profesní život je už přes půl století spojen s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy – dříve s Ústavem českého jazyka a teorie komunikace a v posledních letech zejména s Ústavem jazyků a komunikace neslyšících.

Profesorka Alena Macurová patří mezi nejvýznamnější osobnosti současné české lingvistiky. Během období více než padesáti let, po které na naší fakultě působí, se jednak výrazně zasloužila o rozvoj jazykovědné bohemistiky (zejm. stylistiky a interdisciplinárně pojaté nauky o textu a komunikaci, s přesahy do literární vědy, teorie překladu a jiných oborů), jednak se stala zakladatelkou oboru v českém kontextu zcela nového: lingvistiky českého znakového jazyka. Tento obor je dnes – v České republice unikátně – zapojen do kontextu filologických oborů na FF UK a vyučován na samostatném pracovišti, v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících. Průkopnickou badatelskou, učitelskou i organizační prací při studiu a popisu českého znakového jazyka a komunikace českých neslyšících přitom prof. Macurová výrazně ovlivnila nejen sféru akademickou; do značné míry její zásluhou (a v návaznosti na její práci) se v posledním čtvrtstoletí radikálně proměnil pohled české veřejnosti na neslyšící a jejich jazyk a souběžně s tím nabyl jiné podoby i život neslyšících samých: začali se totiž chápat ne už primárně jako lidé se sluchovým hendikepem, ale jako mluvčí českého znakového jazyka a nositelé specifické kultury, kteří mohou svou jinakostí společnost obohatit.

Díky Aleně Macurové se v českém akademickém prostředí začal rozvíjet výzkum českého znakového jazyka, postupně se tento jazyk začal široce uplatňovat v různých oblastech veřejné komunikace a nabyl prestiže a popularity, jak o tom svědčí např. zájem většinové společnosti o kurzy vedené v příslušných organizacích neslyšících i o studium oboru Čeština v komunikaci neslyšících. V posledních desetiletích řada neslyšících mladých lidí absolvovala vysokoškolské studium a jako čelní představitelé komunity vstoupili do veřejného prostoru (ve školství, médiích, kulturních organizací neslyšících aj.) a pod jejich vlivem získávají neslyšící hrdost na vlastní jazyk a svébytnou kulturu. Bez úsilí Aleny Macurové by nebylo došlo ke společenskému prosazení lingvistického a kulturního pohledu na hluchotu (vnímané do té doby výhradně jako zdravotní hendikep), a tedy ani k legislativnímu ukotvení faktu, že „český znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém“ (který má, řečeno opět s Alenou Macurovou, „základní atributy jazyka, tj. znakovost, dvojí členění, produktivnost a

historický rozměr“), jak to stojí v Zákoně o znakové řeči z r. 1998; v něm je zaručeno právo neslyšících na používání znakového jazyka i na vzdělání v něm zprostředkované.

●

Alena Macurová se narodila 3. 6. 1946 v Klatovech. V letech 1963–1968 vystudovala na Filozofické fakultě UK češtinu a angličtinu a v r. 1969 jí byl po rigorózní zkoušce udělen titul PhDr. Nastoupila pak do vědecké aspirantury, avšak disertační práci Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech, odevzdanou v r. 1975, jí bylo umožněno obhájit až v r. 1989. Osobností, která její profesní směřování ovlivnila nejzásadněji, byl její školitel prof. PhDr. Karel Hausenblas, DrSc., zakladatelská osobnost moderní české stylistiky (Alena Macurová se pak věnovala jeho odkazu, a to opakovaně, jako jeho editorka a vykladačka).

Od roku 1968 působila Alena Macurová jako odborná asistentka na tehdejší Katedře českého a slovenského jazyka FF UK (později přejmenované na Ústav českého jazyka a teorie komunikace), v r. 1991 byla habilitována a v r. 1995 jmenována profesorkou. Dlouhá léta toto pracoviště vedla. Ve vztahu k vědeckému zkoumání i výuce se soustřeďovala hlavně na problematiku stylu a textu, se zaměřením na jeho výstavbu, komunikační perspektivu, promítnutí textových subjektů do jeho utváření apod. a se zřetelem k různým žánrům (umělecké texty, korespondence, pracovní návody aj.). Pozornost věnovala nevšedním tématům i specifickým typům komunikace a interpretace (překlad, ediční úprava, různé typy textových adaptací), a to i v interdisciplinárním rozměru. Zabývala se též dějinami českého myšlení o stylu a textu – ostatně nutnost reflexe historického kontextu a návaznost na dobré tradice české filologie, zejména pražské školy, vždy akcentovala a akcentuje, ať už ve vlastní odborné práci či ve výuce. Od 90. let 20. století se (mnohdy ve spolupráci s dalšími kolegy, dodnes hlavně s prof. Jaroslavou Janáčkovou) věnuje korespondenci (a nejen korespondenci) autorů 19. století, především Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského. Spolupracuje také na významných badatelských projektech spojených s edicemi a novými interpretacemi jejich díla.1

Jak už bylo řečeno, v průběhu 90. let 20. století se postupně stávala hlavním odborným zájmem prof. Macurové oblast lingvistiky znakových jazyků neslyšících. Vedle studia zahraniční, zejména americké literatury o znakových jazycích a promýšlení možností aplikace těchto přístupů v našem (lingvistickém i společenském) prostředí postupně pronikala i k jazykovým a komunikačním aspektům situace neslyšících v České republice. Vstoupila do kontaktu s různými organizacemi neslyšících, zahájila spolupráci s příslušnými vzdělávacími institucemi. Od počátku se totiž vedle výzkumu českého znakového jazyka zajímala i o problémy výuky českých neslyšících v rámci českého vzdělávacího systému, zejm. o jejich kompetence v (čtené a psané) češtině a o možnosti optimalizace jejich jazykového vzdělávání. (Dlouhodobě také zkoumala a poté popsala specifika psané češtiny českých neslyšících, např. jejich korespondenci.) Spolu s týmy, jež sestavila a koordinovala, připravila několik učebnic češtiny pro Neslyšící a podílela se na řadě vzdělávacích projektů.

Díky cílevědomé odborné i organizační práci prof. Macurové i její neutuchající aktivitě byl v roce 1996 při Ústavu českého jazyka a teorie komunikace založen nejprve mezioborový doplněk Čeština v komunikaci neslyšících a brzy poté (1998) i samostatný studijní obor. Od r. 2013 je tento obor rozvíjen na samostatném pracovišti. Tam, v Ústavu jazyků a komunikace neslyšících FF UK, prof. Macurová k radosti svých kolegů – slyšících i neslyšících – stále vyučuje a vědecky pracuje.

Za dobu svého působení na Filozofické fakultě UK vedla desítky prací bakalářských, diplomových i disertačních a vychovala množství žáků, ať už bohemistů nebo odborníků na český znakový jazyk a komunikaci neslyšících: učitelů všech stupňů a různých typů škol, badatelů, publicistů, osobností z oblasti kultury a vzdělávání. Těm všem, stejně jako dnešním kolegům, je vzorem neobyčejně charakterního, pravdivého, přímočarého člověka, náročného k sobě i k druhým, ale i bytosti laskavé a obětavé, vždy ochotné pomoci. A také vzorem ideálního učitele, který umí vyložit i složité problémy přístupně, a navíc ještě s grácií a humorem.

Ona sama ve své skromnosti na udělení zlaté medaile reagovala slovy, že jde o ocenění celého oboru. Tento obor by však neexistoval bez její vědecké erudice a nasazení (a procesů, jež svou aktivitou kdysi spustila a opakovaně spouštěla), bez základů, jež položila a na nichž se dá dnes stavět.

Vážená paní profesorko, milá Aleno – děkujeme a gratulujeme!

 

doc. Irena Vaňková